2. kapitola - Sedmá Avenue

5. října 2008 v 20:51 | Wrath |  Ghotická princezna
Druhá kapitola je na světe, ve své novější verzi, zase o nějakou tu hrubku chudší:-)

-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
Aloha!



2. kapitola - Sedmá Avenue


Asi už nikdy nezapomenu na ten pocit, jaký mnou projel, když jsem se setkala s tím pohledem dvou nenasytných, rudě žhnoucích očí. Uslyšela jsem uši drásající křik, který se mi vydral z hrdla, a který mého rudookého vyrušitele na chvíli ochromil. Toho jsem využila a zakopávajíc o své vlastní nohy jsem se dala na zběsilý útěk. Útěk bez šance. Bez rozmyslu jsem se prodírala pryč, škobrtala o omráčená či mrtvá těla a při tom jsem brečela. Z očí se mi valily slzy a stékaly mi po strachem upocených a špinavých tvářích. Netrvalo moc dlouho a můj červenooký přítel mě dohonil. Hrubě mě uchopil za rameno a mrštil mnou o nejbližší zeď, zaskučela jsem bolestí.
" Copák?" zazubil se na mě a odhalil mi tak dvě řady zářivě bílých zubů jako z nějaké reklamy.
" Tohle asi nebude zubní pastou..." plácla jsem bezhlavě s pohledem upřeným na jeho bezchybný chrup. Rozesmál se; příšerným, neupřímným smíchem.
" Ne, to tedy ne, maličká." řekl mi a přistoupil ke mně blíž. " Na světě jsou jiné věci, mnohem zajímavější než zubní pasta. A taky mnohem účinnější."
" Vážně?" vysoukala jsem ze sebe a pokusila se o nedůvěřivý tón. Hrála jsem o čas, chtěla jsem si užít poslední okamžiky svého života, chtěla jsem si zapamatovat každý nepatrný detail tohohle místa. Strukturu cihel na domech, barvu chodníkových dlaždic, prostě všehno. Najednou mi to přišlo strašně krásné. I ty pitomé krysy pro mě teď měly své kouzlo - ta mrštnost s jakou kličkovali ulicemi, jejich houževnatost, jež jim umožňovala přežít v nehostiných podmínkách...
" Ty mě neposloucháš maličká..." konstatoval červenoočko hlasitě, aby znovu upoutal mou pozornost. "Měl jsem dojem, že tě to zajímá."
" Zajímá." přitakala jsem. Nadzvedl jedno obočí.
" Jen jsem si to tu chtěla zapamatovat." vyrukovala jsem na něj s pravdou.
" Proč?" tuhle otázku jsem čekala.
" Přece mě zabiješ." poznamenala jsem jako by ani nešlo o můj život- Až mě děsilo, jak moc jsem klidná. Najednou.
" Chytrá holka." pochválil mě, opět se ke mně přiklonil a přičichl k mému krku. Co to sakra dělá? Přece jsemn nenarazila na pedofila!!
" Nejsem pedofil, maličká" otřel se mi svými chladnými rty o boltec ucha. " Jsem něco mnohem horšího."
" Co?" vypálila jsem.
" Opravdu to chceš vědět?" zeptal se nevěřícně. Přikývla jsem.
" Stejně tě zabiju." opáčil.
" Právě proto!" zamračila jsem se. Zkoumavě si mě prohlížel. Hleděl na můj neústupný tvrdohlavý výraz, který absolutně nebyl na místě a já měla pocit, jako by snad zkoumal moje pocity, jako by snad vycítil ten neskutečný strach, jež mnou zmítal.
"Áááách." vydechl po chvíli slastně. " Ty se tak strašně bojíš. Tak moc. Tvoje malé srdíčko ti málem vyskakuje z hrudi, krev ti divoce naráží do stěn žil...aááách."
Vystrašeně jsem se přitskla k chladné zdi.
" Co jsi zač...?" špitla jsem, hlas plný hrůzy. Znovu se na mě toužebně podíval.
" To hned uvidíš!" olízl si své nedočkavé rty a dřív než jsem stačila cokoliv zaregistrovat, skočil po mně a porazil při tom tři popelnice. Zděšeně jsem zaječela a instinktivně si kryla obličej, marně.
Hrubě mi odtrhl ruce od tváří, vlasy mi shrnul z krku a kousl mě. Opět jsem zaječela, zmítala jsem sebou, protože ta bolest, která mě po jeho kousnutí uchvátila, byla neskutečná. Cítila jsem, jak mi tělo pomalu ochromuje něco jako jed, ale hlavně jsem cítila jak mi vysává krev. Bolelo to. Bylo to podobné, jako by mi někdo do žil pustil vroucí žíravinu a nechával mě vykrvácet. Pamatuju si, jak jsem si hrozně moc přála zemřít, protože jsem to utrpění už déle nemohla snášet.
Jenže jak mi vzápětí došlo, právě klidná a rychlá smrt nebylo zrovna to, co si pro mě osud přichystal, protože po chvíli, kdy mě ten upír připravoval o mou krev, ho ode mě někdo odtrhl. Okamžitě jsem se chytla za krk a z posledních sil jsem se plazila pryč. Ještě jsem se ohlédla na svého zachránce, který nyní zuřivě bojoval s mým "vysavačem" krve.
Neměla jsem sebemenší důvod radovat se z toho, že jsem na živu. Proč taky? Vždyť jsem stejně v takovém stavu, že nemám sebemenší šanci na záchranu. Pod rukama mi proklouzává můj krátký život a já s tím nemůžu nic udělat, nic. Strach, jenž mou procházel nahradila lítost, beznaděj a smutek.
Tolik jsem toho zahodila!
A tak hloupě mám skončit. Posunula jsem se do pohodlnější pozice, nevnímala jsem krev všude kolem sebe, jen jsem čekala na nevyhnutelné. Vzpomněla jsem si na svůj sen a neubránila se hořkému úšklebku. Teď už jsem to věděla. Měl mě varovat. Ten sen mě měl varovat, ne navnadit k tomu, abych se zachovala tak, jak jsem se zachovala. Zase jsem učinila špatný rozhodnutí, ostatně, jako vždy. Jenže narozdíl od těch předešlých, tohle se mi stalo osudným. Dopadne všechno jako v mém snu? Jistě, že dopadne, to jsem věděla stoprocentně, a proto jsem, možná trochu naschvál, se zvráceným smyslem pro humor, stejně jako ve svém snu obrátila hlavu na bok. Vůbec mě nepřekvapila ta cedule, co jsem spatřila.
Ta proklatá Sedmá Avenue...

~

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | Web | 6. října 2008 v 11:18 | Reagovat

Super. Víš, já ani nepoznala, že je to opravené. Asi bych se měla stydět, ale je to tak dlouho, co jsem to četla na tvém starém blogu.

Už se nemůžu dočkat, až sem přibydou další kapitolky a i nějaké nové. Ti lidi se s komentama moc nepředřou, co?

2 gothic-itachi gothic-itachi | Web | 6. října 2008 v 16:48 | Reagovat

jé krásné :) rychle pokráčko :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama